Radonice

(Text Z. Procházka, Pro Radonice vydalo v roce 2007 Nakladatelství Českého lesa)

Starší dějiny obce

Ves Radonice, které je věnována tato brožura, leží 4 km severovýchodně od Domažlic, v údolí potoka Zubřiny, v místech, kde se do něho vlévá Zahořanský potok. Ačkoliv se na první pohled zdá, že ves ani její dějiny nejsou ničím zajímavé, může následující text přesvědčit většinu čtenářů o opaku.

O prehistorickém osídlení radonického katastru v době bronzové svědčí nález pěti velkých bronzových náramků – nánožníků – a dalších jejich zlomků, které byly roku 1892 nalezeny v blízkosti vsi. Bližší nálezové okolnosti nejsou bohužel známy. Jednalo se patrně o předměty z rozoraných mohyl příslušejících známé milavečské kultuře. Na sousedním milavečském a chrastavickém katastru jsou mohyly této kultury dosud dobře zachovány. Archeologové datují jejich stáří do průběhu 13. a počátku 12. století před naším letopočtem, tedy do období, které nazýváme pozdní dobou bronzovou.

Archeologické situace spojené přímo s počátky vsi byly objeveny v roce 1993 v souvislosti s výstavbou vodovodu. V blízkosti Zubřiny byly nalezeny pozůstatky slovanské zahloubené chaty. Tento objekt, který zanikl požárem, obsahoval přepálené zlomky keramiky a záušnici s odlomeným esovitým zakončením. Ze stejného období, 11.- 12. století, pocházela i uhlíky promísená vrstva obsahující mladohradištní keramiku, objevená přímo ve vsi před čp. 10. Na základě tohoto archeologického výzkumu můžeme klást vznik Radonic již do přelomu 11. a 12. století. Takovýmto velice časným a archeologicky ověřeným založením se na Domažlicku může pochlubit jen málo lokalit.

Do psaných dějin vstupují Radonice rokem 1310, kdy jsou uváděny jako majetek kláštera v Ostrově u Davle, který byl spravován z proboštství v Domažlicích. Podle jazykovědce Profouse se v Čechách nalézá celkem 6 vsí označených jménem Radonice. Jméno vsi vzniklo odvozením od osobního jména Radoň – Radonice, ves, kde žili Radoňovi poddaní. Do majetku ostrovských benediktinů patřila ves až do roku 1420, kdy král Zikmund zapisuje klášterní ves Bohuslavovi z Janovic. Jednalo se s velkou pravděpodobností o Bohuslava, který byl bratrem majitele blízkého hradu Rýzmberka. Tento rýzmberský pán zvaný Racek I., příznivec Zikmunda Lucemburského, byl právě v tomto roce zabit husity v bitvě pod Vyšehradem. Této bitvy se snad zúčastnil i Bohuslav, který právě za služby prokázané Lucemburkovi chtivému českého trůnu, mohl získat královský zápis na Radonice.

Dle historika Augusta Sedláčka vlastnili roku 1455 Radonice rytíři z Hrádku. Jednalo se jistě o rod Bohuchvalů z Hrádku zvaného též Lacembok, jehož zříceniny jsou položeny mezi Staňkovem a Krchleby. Bohuchvalové z Hrádku drželi také tvrz ve Lštění vzdálenou od Radonic necelé 4 km.

Všichni uvedení majitelé drželi Radonice patrně jen jako zástavní zboží, které mělo po zaplacení dluhu nebo vypršení zástavní smlouvy přejít opět na církevní vrchnost. Tak se stalo, že po roce 1548 vyplatila pražská kapitula Radonice ze zástavy, ale obratem je prodala tentokrát do dědičného užívání Jindřichovi z Plavna. Po něm se v držení Radonic vyskytuje Šebestián Markvart z Hrádku.

Šebestián byl purkrabím hradu Karlštejna. V konfiskacích, které následovaly po prvním protihabsburském povstání české šlechty, koupil roku 1549 panství hradu Nového Herštejna, které bylo zabaveno městu Domažlicím. Jelikož hrad Nový Herštejn byl již zcela pustý, stala se správním centrem statku tvrz v Únějovicích, na níž sídlili především vrchnostenští úředníci, pod jejichž pravomoc spadali i poddaní v Radonicích. Šebestiánovi potomci vlastnili Radonice patrně až do konce 16. století.

Další konkrétní zprávy o Radonicích se ztrácejí a objevují se až v polovině 17. století. V roce 1654, kdy byly získávány údaje k tzv. berní rule, jež měla sloužit jako podklad pro zdanění obyvatel českého království, náležely Radonice ke statku Osvračín, který vlastnil Jindřich Jiří Černín z Chudenic. Statek byl malý, skládal se tehdy pouze z Osvračína se šlechtickým sídlem a Radonic.

V Radonicích žilo tehdy 9 sedláků a 4 méně majetní chalupníci. Podle vizitace byly hospodářské poměry poddaných dobré a mohli tudíž platit berni bez jakýchkoliv úlev. Také rozsah rolí, které někteří místní sedláci vlastnili, byl oproti okolním vsím i Osvračínu nad běžným průměrem. V tomto směru byl nejzámožnější Hans Knusch se 63 strychy (1 strych = 28 arů 77 m2), následoval Martin Sahorsch (Záhoř) se 62 strychy. Všichni sedláci vlastnili také nejméně 2 koňské případně volské potahy a Thomas Rychter jich měl dokonce šest.

Ve vsi jsou kolem roku 1654 uváděni následující sedláci se svými rodinami: Venci Navara, Hans Knusch, Jakub Sasama, Martin Sahorsch, Lorenc Červenka, Thomas Bezdich, Thomas Rychter, Hans Soukup a Joachim Kretzschmer. Majetkový rozdíl mezi sedláky a chalupníky byl v Radonicích poměrně výrazný. Nejzámožnější z chalupníků Georg Hurka vlastnil pouze 7 strychů rolí. Mezi chalupníky se počítali Michael Wotey, Georg Hurka, Christof Kamm a Štefan neznámého příjmení.

V roce 1718 postihl ves požár, při němž vyhořelo 5 selských usedlostí, o střechu nad hlavou pňšli tehdy dědici sedláka Záhoře, Červenky, Bezdicha – Bozděcha, Rychtera a Soukupa, vyhořela rovněž Hurkova chalupa.

V roce 1720 byl Osvračín a s ním i Radonice přičleněny k Chudenicím. Od Chudenic však byly v roce 1734 opět odděleny a připojeny ke Kanicím. K další změně dochází roku 1756, kdy jsou Radonice opět odděleny a stávají se na nedlouho samostatným statečkem. Ves tehdy koupil Josef Jáchym Schmidtgräbner z Lustenecku a vybudoval zde panské sídlo – zámeček. Podrobnosti o Schmidtgräbnerově statečku přináší tereziánský katastr, jehož údaje se vztahují k období kolem roku 1757. Statek se rozkládal na katastru obce Radonice a náleželo k němu 177,2 strychů polí a další pozemky, dále 2 rybníky nazývané Horní a Dolní, které byly výtažní na 6 kop ryb. Nedaleko vsi stál ovčín, který spravoval panský ovčák. Radonický mlýn byl rovněž panský, měl tehdy 2 vodní kola pohánějící vlastní mlýn, stoupu a pilu. Ve vsi žilo 14 poddanských rodin, stávala tu kovárna, v níž pracoval obecní kovář. Ve vlastnictví města Domažlic se nacházel nedaleký dvůr Býšensko stojící v místech zaniklé středověké vsi Zbyšiničovsko s loukami a pastvinami. Obyvatelé vsi chodili na bohoslužby do děkanského kostela Panny Marie v Domažlicích. Výslovné zmínky o podobě a stavbě Schmidtgräbnerově zámečku nebyly nalezeny. Upozorňuje na něj pouze pomístní název Na zámku a dosud živá místní tradice. Radonice nebyly jediným Schmidtgräbnerovým statkem. Vlastnil také nepříliš vzdálené Miletice na Klatovsku, v nichž stával také zámek. Schmidtgräbner zastával do roku 1751 úřad hejtmana plzeňského kraje za rytířský stav a od tohoto roku se stal hejtmanem nově zřízeného klatovského kraje. Zemřel dne 8. listopadu 1766 a byl pohřben do kostela v Běhařově. Zde je možné spatřit jeho náhrobek s příčně půleným erbem, jehož hořejší pole vyplňuje postava kováře „Schmidt” s kladivem v pozdvižené pravici, dolejší pole obsahuje 3 šikmé pruhy. Syn Jan Václav, který Miletice i Radonice po otcově smrti zdědil, prodal roku 1794 Miletice a před nimi i Radonice novým majitelům. Radonice získávají opět Černínové, kteří je připojují zpět ke Kanicím. Při kanickém statku zůstala ves až do konce feudalismu. Zámek i pozemky k němu náležející byly rozprodány mezi obyvatele Radonic a dnes již jen málokdo ví, kde zámeček přesně stával (poloha zámečku je popsána v kapitole Pozornosti vsi a jejího okolí).

Charakteristiku radonického statku v 1. polovině 19. století přibližuje popis v Sommerově topografii vydané roku 1839. Radonice spadající pod správu v Kanicích měly v rámci velkostatku stále určitou samostatnost a jejich výměra a popis jsou uváděny odděleně od Kanic. Celková plocha radonického statku dosahovala tehdy 688 jiter 1 559 sáhů. Bývalé rybníky, (které ležely v údolí za ovčínem) byly již přeměněny na ornou půdu. Pěstovala se zde především pšenice. Lesy o rozloze 86 jiter 780 sáhů patřili místním sedlákům a ročně z nich bylo možné vytěžit 92 sáhů měkkého dřeva. Při vsi byl otevřen také lom na kvalitní křemen, který byl využíván ve sklářských hutích pracujících v nedalekém pohraničním hvozdu (tento lom nebyl na katastru obce nalezen, nachází se zde pouze zaniklé lomy na stavební kámen). Ve vsi stálo 58 domů a žilo zde 374 obyvatel, mezi nimi 7 židovských rodin. Existovala tu výrobna potaše. Ve vsi stávala kovárna, při mlýně pracovala ještě pila na prkna. Své dílny tu měli 4 ševci, 1 řezník, podomním obchodováním se zde živili 4 obchodníci, většinou patrně židé.

Židovské obyvatelstvo Radonic

Na počátku 19. století žila v Radonicích početná skupina židovského obyvatelstva. Měla zde i svoji modlitebnu, která stávala v místech stodoly za Margotem. V bývalém zámku zřídili židé výrobnu tkalounků. Zámečku se potom říkávalo fabrika. Kolem roku 1839 tu žilo 7 židovských rodin. První židovská rodina přišla do Radonic patrně až na konci 18. století. V roce 1793 je tu zmiňován 491etý Benedikt Hauser se svojí ženou Barborou, poddaný kanického statku. Měl 4 děti, které jsou uváděny pod jmény Salomon 22 let, Sem 20 let, Nephtali 15 let, Joseph 12 let. V Radonicích U Solů bývalo skladiště soli, také zde bydlela jedna židovská rodina. Poslední žijící žena z této rodiny se jmenovala Mirdl. Ta, když se jednou v zimě vracela z Domažlic, v místech na rozhraní katastrů Radonice, Milavče a Chrastavice, zmrzla. Židé si v Radonicích otevřeli také první obchody. Nejstarší krámek si v bývalé hospodě U Roulíků otevřel žid Alexander, který se později odstěhoval do Domažlic. Další krámek si v chalupě u Hubků otevřel Alexanderův souvěrec Jakůbek, který zde prodával i látky. Měl 2 dcery – Annu a Rozárku a byl posledním příslušníkem židovského obyvatelstva, které v Radonicích žilo. Na konci 19. století se židovské rodiny z Radonic odstěhovaly do větších měst.

Požáry

Postrachem všech měst i vesnic byly v minulosti požáry, které na dřevěné vesnické zástavbě v době, kdy nebyly ustanoveny sbory dobrovolných hasičů, napáchaly nenahraditelné škody. Nejstarší zmínky o požáru v Radonicích pocházejí z roku 1718, kdy vyhořelo 5 selských usedlostí a 1 chalupa. Podle kronikářských zápisů vyhořelo v roce 1824 celkem 10 popisných čísel. Oheň tehdy propukl v čp. 24 a skončil v čp. 17. Další ničivý požár vypukl dne 28. 9. 1886 v čp. 10, vyhořelo 6 usedlostí až k čp. 14. V roce 1891 vyhořelo v části vsi zvané Na Ovčíně čp. 49, 58, 55 a 54. V roce 1899, dne 28. 6., vypukl požár v čp. 4, které sloužilo jako hostinec, následně vyhořel celý tzv. panský dvůr od čp. 5 až po čp. 9. V roce 1901 propukl požár v čp. 41 a vyhořela i pastouška čp. 42. Dne 12. 3. 1895 vyhořel radonický mlýn.

V roce 1902 byl v Radonicích založen sbor dobrovolných hasičů, do něhož vstoupila většina mužů z obce. Prvním velitelem hasičů byl Jakub Bozděch z čp. 33. Poslední větší požár postihl Radonice v roce 2004, kdy rukou neznámého žháře vyhořel teletník na návsi.

Komunikace

Komunikace, které Radonice spojovaly s Domažlicemi a okolním světem, byly až do konce 19. století nerovné a blátivé. Do města Domažlic se chodilo většinou pěšky, ze vsi tam směřovalo 5 různě pojmenovaných cest. Těmito cestami se často ubíraly radonické ženy, které tudy nosívaly své výrobky, především máslo, vejce a další potraviny na domažlické trhy.

Teprve v roce 1898 byla budována silnice z Chrastavic přes Radonice do Kolovče. V roce 1911 započala stavba silnice z Radonic do Zahořan a v letech 1922 – 1923 byly novou silnicí spojeny Radonice a Milavče.

Radonickým katastrem v těsné blízkosti vsi prochází železniční trať Plzeň – Domažlice – Furth im Wald. Na její stavbě pracovali italští dělníci, kteří bydleli v Radonicích u místních občanů. Tato trať zvaná česká západní dráha byla projektována již v roce 1859. Původně měla vést ze Staňkova přes Horšovský Týn do Meclova, Klenčí a bavorského Waldmünchenu. Majitel horšovskotýnského panství kníže Trauttmansdorff však z obavy, že by trať protínala jeho pozemky, docílil toho, že byla odkloněna na trasu Blížejov, Radonice, Domažlice. Se stavbou tratě bylo započato roku 1860 a dne 15. 10. 1861 v 10 hodin dopoledne projel kolem Radonic první vlak.

Těžba kamene a cihelna

V katastru obce bývalo v minulosti několik lomů. Václav Bozděch se ve svých pamětech zmiňuje o lomu nad Ovčínem, kde se těžila rula používaná na stavby dvorů v obci. Ve směru od Sedlic vstupovala na radonický katastr křemenná žíla, která však viditelně nevycházela nad povrch. Její přítomnost prozrazovaly úlomky křemene hojně nalézané na polích. Asi v roce 1850 byly u Radonic otevřeny 2 lomy na křemen. Dolejší lom u Zahořanského potoka patřil k Dlouhovic dvoru čp. 24, hořejší ke dvoru Červenkovic čp. 20. Dlouhovic lom obsahoval čistý kvalitní křemen, který se dovážel do Zieglerovy sklárny v Sophienthalu položeném u Černé Řeky za Klenčím. Zde byl drcen a používán jako součást skelné hmoty. Křemen z Červenkovic lomu nebyl tak kvalitní a v letech 1886 – 1900 se používal jako štěrk při budování silnic v okolí. Oba lomy zanikly na počátku 20. století. Zbytky dalšího lomu, v němž byl těžen stavební kámen, jsou patrné dodnes při severozápadním okraji obce.

V blízkosti železničního přejezdu při silnici do Chrastavic byla objevena výborná cihlářská hlína a zakrátko zde již pracovala cihelna, jež patřila k Ptáčníkovic dvoru. Cihly se tu vyráběly až do roku 1870 a v roce 1890 se tu ještě spatřovaly její základy. Po zrušení cihelny se zde ještě po určitý čas vyráběly sušené vepřovice.

Na polích východně od vsi směrem k Velké Držale se těžila černá hlína zvaná masník, kterou si odváželi hrnčíři do Kolovče.

Na počátku 20. století zkoušel rolník Jan Martínek těžit při vozové cestě vedoucí z obce k Černému lomu tuhu. Havíři tu vykopali šachtu hlubokou údajně 30m, ale tuhu nenalezli.

Škola

Radonice byly původně přiškoleny do sousedních Milaveč. Zde byla škola umístěna v lázeňském domě vystavěném roce 1775 městem Domažlicemi. Do školy se chodilo za každého počasí, pěšky, cestou dlouhou asi 2 km. V roce 1895 požádalo radonické obecní zastupitelstvo školský úřad o zřízení samostatné národní školy. V té době, což je dnes neuvěřitelné, bylo v Radonicích 90 školou povinných dětí. Nová škola na východním okraji vsi byla slavnostně otevřela a vysvěcena 12. 9. 1897. Prvním učitelem byl Jan Hurka z Úboče. K prvnímu výraznému úbytku dětí dochází po roce 1945, kdy řada rodin z Radonic odchází do vylidněných Sudet. Dnes je škola prázdná a téměř nevyužívaná, děti dojíždějí opět do nedalekých Milaveč.

Události 20. století

Na počátku 20. století jsou Radonice charakterizovány jako poměrně lidnatá zemědělská obec s kvalitní půdou. Především před 1. světovou válkou se v Radonicích ve velkém pěstovaly husy. Svůj podíl na tom měly jistě i dobře přístupné potoky v okolí vsi. V některých usedlostech se pěstovalo až 60 hus. Husy pásl většinou některý starší člen rodiny. Vykupovali je tzv. husáci, kteří je vyváželi především do Bavorska.

Tragedie 1. světové války se zapsala i do dějin Radonic. Dne 6. 12. 1914 padl na frontě první radonický občan Václav Bozděch z čp. 11. Po něm položilo život za císaře pána dalších 13 mladých mužů ze vsi. Jim je věnován památník na návsi v Radonicích vybudovaný v roce 1925. Před vsí, nad odbočkou do Milaveč, stojí křížek věnovaný V. Bozděchovi jeho rodiči.

V roce 1930 výrazně změnila pohled do prostoru návsi nová kaple svatého Jakuba vysvěcená dne 27. 6. 1930. Šiřitelem kultury v období 1. republiky byli na vsi především učitelé. Stejně tomu bylo i v Radonicích, zápisy o nejrůznějších kulturních a osvětových akcích jsou zaznamenány ve školní kronice uložené v horšovskotýnském archivu.

Za 2. světové války byla část občanů Radonic nucena odjet na nucené práce do Německa. V roce 1942 proběhla elektrifikace obce. Na konci války, počátkem roku 1945, byla radonická škola i oba hostince uvolněny pro tzv. „národní hosty”, kteří ustupovali před Rudou armádou. Obcí prošli také Vlasovci, kteří směřovali k okupační zóně americké armády, ale i zajatci propuštění ze zajateckých táborů a totálně nasazení občané. Přesto, že Radoničtí čekali příchod Rudé armády, které postavili slavobránu z chvojí, vstoupila dne 5. 5. 1945 kolem 11 hodiny do vsi armáda americká. V jednom z praporů americké armády, který prošel přes Radonice, byl i voják českého původu, který se jmenoval Holub, další z amerických vojáků Pejsar uměl rovněž česky a byl synem bratra Šimona Pejsara z Radonic – Ovčína. Více než sama válka se v životě obce odrazilo osidlování opuštěných Sudet. První rodiny odešly do nových domovů již roku 1945. Celkem z Radonic odešlo do pohraničí 21 rodin, přibližně asi 100 lidí. Počet dětí navštěvujících místní školu se v průběhu roku snížil z 50 na 35.

Při prvních poválečných volbách, 26. 5. 1946, volilo ve vsi 185 voličů. 111 hlasů získali komunisté, 66 lidovci, 3 národní socialisté, 1 sociální demokraté a 4 zbývající hlasy byly neplatné. Již o 3 roky později bylo ve vsi bez potíží založeno JZD. V září roku 1950 byly rozorány meze mezi jednotlivými selskými grunty a půda scelena. Společný kravín a další zemědělské objekty byly budovány z materiálu přivezeného z demolic německých vsí v pohraničí. Místní JZD náleželo podle pamětníků k nejlepším na okrese. V roce 1960 došlo ke sloučení JZD Milavče a Radonice, spojeny byly také MNV Radonice a Milavče pod MNV se sídlem v Milavčích. V roce 1963 se počet dětí navštěvujících místní školu snížil na pouhých 12. To vedlo k tomu, že v roce 1965 byla škola natrvalo uzavřena a děti přeřazeny do školy v Milavčích. Bývalá škola byla od roku 1968 využívána jako pohostinství. V roce 1977 připadlo pod JZD Milavče i JZD Chrastavice a se střediskovým Národním výborem v Milavčích byl spojen i MNV Chrastavice.

V roce 1978 byla zahájena výstavba nového mostu přes Zubřinu. Roku 1980 kupují v Radonicích první 2 usedlosti chalupáři. Většina místních obyvatel pracuje v JZD Mír Milavče. Průměrná mzda jednoho člena JZD činila v roce 1981 měsíčně 2 455,- Kč. V letech 1982 – 1986 byly provedeny rozsáhlé meliorační a vodohospodářské práce na vodotečích Zahořanského potoka i potoka Zubřiny.

Roku 1987 se dne 20. 6. uskutečnilo první setkání radonických rodáků. Podle sčítání lidu k 1. 3. 1991 žilo ve vsi trvale 139 obyvatel, stálo tu 45 trvale obydlených domů a 11 rekreačně využívaných objektů.

Po roce 1990 se v Radonicích počínají projevovat demokratické změny, část občanů začíná samostatně podnikat a v areálu vsi má nové provozovny postupně několik firem. Ve zvýšené míře dochází k opravám usedlostí a domů, v roce 1995 je opravena i návesní kaple.

Roku 2004, dne 24. 7., oslavili radoničtí hasiči 100. výročí založení hasičského sboru. Čtrnáct dní po tomto jubileu zasáhl obec velký požár. Kolem třetí hodiny ranní vyšlehly plameny z teletníku, který stál přímo na návsi. Profesionální hasiči z Domažlic i sbory dobrovolných hasičů z Radonic, Milaveč, Chrastavic, Blížejova, Kolovče a Horšovského Týna zachránili 180 telat, budova však byla zcela zničena. Požár založil neznámý žhář. Radonice tak přišly o unikát, který místním občanům asi nikdo nezáviděl – památník socializace vesnice vystavěný přímo proti kapličce na návsi. V současné době je místo teletníku prázdné a dochází k demolici přilehlé usedlosti. V nejbližší budoucnosti bude nutné tuto proluku, která zaujímá třetinu obvodu historické návsi, citelně zacelit. Podle posledního sčítání obyvatel měly Radonice ke 30. 12. 2005 celkem 123 stálých obyvatel.

Významní radoničtí rodáci

Každá obec má své známé a v životě úspěšné rodáky, kteří jsou zmiňováni místními kronikáři. Výčet radonických rodáků zpracoval pro období 2. poloviny 19. a počátek 20. století Václav Bozděch z Radonic z čp. 72, z jehož pamětí pochází i některé zajímavé zprávy použité v této publikaci.

Mezi politiky a státními úředníky pocházejícími z Radonic uvádí tento pramen např. vrchního stavebního radu Konáše, který pracoval na ministerstvu ve Vídni, JUDr. Ptáčníka, notáře v Domažlicích, Josefa Franka, inspektora státních drah, Jana Šedlbauera, radu krajského soudu v Kutné Hoře, ministerského radu Dr. Františka Menčíka a další.

Z Radonic pocházelo poměrně velké množství rodáků, kteří se dali na duchovní dráhu. Páter Konáš působil na faře v Bukovci, Jan Ptáčník byl farářem v Mutěníně, Jakub Bozděch byl na kněze vysvěcen v Českých Budějovicích roku 1883, Adam Martínek spravoval faru na Folmavě, Jan Reindl byl farářem v Čížově u Písku a Matěj Sazama získal farnost kdesi v Bavorsku. Z Radonic pocházela také celá řada učitelů. V Bozděchových pamětech je zvláštní zmínka určena řídícímu učiteli dívčí školy v Domažlicích Jakubu Martínkovi (*24. 7. 1808 v Radonicích), jehož matka pocházela ze slavného rodu újezdských Sladkých-Kozinů. Také dva z jeho synů zastávali místa řídí- cích učitelů na školách v Trhanově a Staňkově.

Pozoruhodnosti vsi a jejího okolí

Historická zástavba vsi je situována v místech, kde se již staletí spojují komunikace směřující do vsi od Zahořan, Domažlic a Hradiště. Selské dvory se štítovou orientací obklopují náves nepravidelného trojúhelného tvaru na severní a jihovýchodní straně. Severozápadní část vsi vznikla v prostoru rozparcelovaného vrchnostenského dvora a zámečku. Novější chalupnická zástavba rozšířila Radonice po stranách komunikací vycházejících ze vsi. Jižně od vsi je na náhonu Zahořanského potoka, který byl dříve nazýván Koutským potokem, vystavěn radonický mlýn. Dále k jihu se rozkládá část vsi zvaná dle svého původního využití Na Ovčíně. Na protější straně údolí, ale již na domažlickém katastru, leží bývalý dvůr Býšensko.

Vesnická zástavba

Ves nenarušená novodobými zásahy působí přívětivě a uspořádaně. Z hlediska dochované lidové architektury stojí za zmínku čp. 38 – roubené obytné stavení komorového typu. Zbytky roubené stavby dožívají v čp. 11, zde stojí rovněž špýchárek, k němuž přiléhá průjezd s bránou. Na jižním okraji vsi, při cestě k mlýnu, stojí památkově hodnotné chalupy mladšího založení (č. E2 a E5/35 datované do roku 1923), zajímavá je rovněž usedlost čp. 12 s barokizujícím štítem i další usedlosti s branami.

Kaple svatého Jakuba

Na návsi stojí kaple sv. Jakuba vystavěná v roce 1930 v místech zasypaného návesního rybníčka. Kdysi zde stál jen dřevěný kříž, tuto situaci názorně zachycuje mapa vsi z roku 1838. Kapli o rozměrech cca 6x12m tvoří obdélná loď uzavřená trojbokým neodstupněným presbytářem. Loď je zaklenuta falešnou valenou klenbou. Zařízení včetně hlavního oltáře pochází z doby výstavby kaple. Obrazy Křížové cesty z roku 1931 jsou signovány malířem Josefem Amerlingem. Nad průčelím kaple vystupuje hranolová věž s jehlancovou stříškou. V roce 1995 proběhla rozsáhlá oprava kaple. Střecha věže byla pokryta měděným plechem, obnovena byla rovněž koule s křížem. V kouli byly objeveny mince a noviny z roku 1930. Do nové věžní koule byly v plastovém obalu opět vloženy původní mince a noviny, k nimž byly přidány mince sou- časné, zpráva o opravě kaple, výsledky sbírky občanů týkající se opravy kaple a Zemědělské noviny. Část nákladů byla hrazena ze sbírky občanů.

Zámeček a panský dvůr

Radonický zámeček byl vystavěn patrně za Josefa Jáchyma Schmidtgräbnera z Lustenecku (viz kapitola Starší dějiny obce). Podle topografa Sommera byl zámeček se dvorem a pozemky již roku 1789 v nájmu místních obyvatel. Uvažovalo se rovněž o přestavbě objektu na vrchnostenský lihovar, zda byl tento záměr uskutečněn, není však jisté. Kolem poloviny 19. století zde místní židovský podnikatel, který se jmenoval údajně Baroch, zřídil výrobnu tkalounů a zámečku se začalo říkat „ve fabrice”. Na mapě josefského vojenského mapování ze 60. let 18. století není areál zámku výrazněji vyznačen. Nejlépe je patrný na tzv. indikační skice z roku 1838. Jeho jižní hranici vyplňuje fronta domů čp. 5 – 9 (bývalé stáje pro dobytek) při dnešní silnici do Domažlic. V čp. 9 býval údajně pivovárek a později hospoda. Vlastní zámeček označený zde čp. 15 a 16 byl situován poněkud výše při severním okraji vsi. Objekty dvora i zámečku byly, jak je patrné z barevného řešení mapy, nespalné. Nespalná, z větší části zděná, byla tehdy i naprostá většina selských usedlostí.

Podle pamětí V. Bozděcha se zámeček skládal ze čtyř velkých místností a na konci 19. století byl kryt doškovou střechou. K zámku patňl také pivovar, který stál na návsi u rybníka proti bývalé kovárně, na místě chalupy zvané u Leitlů. Vedle pivovaru, na západní straně, stály hospodářské budovy s bytem šafáře.

Z bývalého zámečku zbývá dnes část budovy označené čp. 16. Levá polovina objektu, která nesla číslo 15, byla zbořena před rokem 1930. V té době bylo výrazně přestavěno i dnešní čp. 16, které získalo dnešní štíty a střechu. Předtím měl objekt ještě z větší části zachovalý barokní mansardový krov. Pod levou částí stavby býval rozlehlý klenutý sklep, který je pod zemí dosud zachován. Dle majitele objektu vedl vstup do sklepení zvenku od cesty a je dnes zasypán. Tento sklep, který je prý částečně vytesán do skály, byl kolem roku 1890 využíván hospodským z pohostinství U Leitlů, v létě v něm bylo skladováno pivo. Torzo zámečku je vybudováno z lomového kamene pojeného hlínou, dnes již ničím nepřipomíná bývalé panské sídlo. Posledním pozůstatkem barokní „zámecké” architektury, kterou bychom na lidové architektuře nenašli, je konkávně vypouklé nároží stavby, které dokládá její barokní původ.

Lidová tradice mluví i o zámečku, který měl stávat na okraji návsi. Pro toto tvrzení však není žádná opora v pramenech ani starých mapách.

Radonický mlýn

Nejstarší historické zmínky o mlýnu se objevují v tereziánském katastru kolem roku 1757. Tehdy patřil vrchnosti a mimo mlýna zde pracovala stoupa a pila. Na mapě josefského vojenského mapování z let 1764 – 1768 je mlýn označen jako „Stramek m:” (Šrámkův mlýn?) podle některého z jeho nájemců. Přesnější půdorysnou podobu mlýna přináší mapa stabilního katastru z roku 1838. Mlýn zde tvoří čtvercová nespalná budova, v jejíž blízkosti stojí 3 menší dřevěné objekty. Náhon tehdy vedl stejným korytem jako dnes. Mlýn s pilou patřil na konci 19. století mlynářskému rodu Bláhů. Od Bláhů, kteří se odstěhovali do Ameriky, koupil mlýn mlynář Šedlbauer, syn mlynáře z Maškovic mlýna u Loučimi. Mlýn měl tehdy ještě původní historické vybavení a krátce po změně majitele vyhořel. Poté byl Šedlbauerem zcela přestaven a moderně vybaven.

Nynější mlýn čp. 47 tvoří soubor obytných a hospodářských budov seskupených kolem obdélného uzavřeného dvora. Vlastní mlýnské stavení bylo ve 2. čtvrti 20. století výrazně zvýšeno, staré mlýnské kolo nahradila turbina. Dostavba však zůstala neomítnuta a krátce po válce dochází i k zastavení mlýna. Turbina zůstala ve mlýně až do 60. let 20. století. U mlýna je zachován starý vodní náhon, jímž protéká proud vody do betonového koryta a odtud se řítí do prostoru, v němž dříve stávala šachta s turbinou. Tato část mlýna, ač zpustlá, je malebná a výrazně odlišuje tento objekt od běžné vesnické zástavby.

Bývalý ovčín

Jižně, jen malý kousek od Radonic, leží samota Na Ovčíně skládající se asi z jedné desítky popisných čísel. Kdysi zde stával vrchnostenský ovčín. Jeho velká obdélná budova je dobře patrná na mapě stabilního katastru z roku 1838. Již tehdy byl ovčín zrušen a rozdělen na čtyři stejně velká popisná čísla 57, 58, 59 a 60. Dnes je ovčín rozebrán a jeho materiál použit ke stavbě domků. Za poslední zbytky ovčína můžeme považovat asi 30m dlouhou a 1 – 1 a půl m vysokou zeď, která probíhá těsně při levé straně silnice z Radonic do Zahořan. Nad ní stojí čp. 56. V údolí nad ovčínem se rozkládaly radonické rybníky, také ony však již dávno zanikly. Horní z těchto rybníčků patřil  naposledy hospodáři Šimaníkovi čp. 21 a dolní k Červenkovic dvoru čp. 20.

Býšensko

Naproti samotě Na Ovčíně stojí na mírné vyvýšenině za potokem bývalý dvůr Býšensko, který však leží již na katastru poměrně vzdálených Domažlic. Původně tu stávala středověká ves Zbyšiničovsko, která byla v roce 1420 údajně vypálena. Později tu byl vybudován dvůr, který je v průběhu 16.století opět připomínán jako pustý. K obnovení osídlení dochází až na konci 16. století. V roce 1591 je Zbyšiničovsko opět zapsáno do desek zemských jako statek města Domažlic.

Starý kříž u Radonic 

Starý křížový kámen ve formě tzv. Smírčího kříže stával asi 1 km severovýchodně od Radonic, těsně při pravé straně silnice do Hradiště, asi 300-400 m před mariánskou kapličkou. Kámen,na jehož přední straně vystupoval v reliéfu kříž, vyčníval ze země asi 40 cm. Kámen namaloval v roce 1945 Karel Šrámek. Jeho akvarel je uložen v Západočeském muzeu v Plzni, oddělení národopisu. Již v roce 1989 byl kříž bezvýsledně hledán, zmizel zřejmě při úpravách silničního příkopu. Znám není ani zapomenutý příběh, který se ke křížovému kameni vztahoval. Podobný kámen s reliéfem kříže stojí např. v nedalekých Chrastavicích. Není vyloučeno, že ztracený kámen leží kdesi v silničním příkopu pokrytý hlínou a zarostlý trávou.

Radoničtí rodáci v Americe

Několik rodin a jednotlivců opustilo v 2. polovině 19. století Radonice a usadilo se za velkou louží. Celkem je doposud známo více jak 40 osob, které se narodili či před emigrací žili v Radonicích. Nejdříve se usazovali většinou ve Wisconsinu, emigrace z let po roce 1880 pak v Nebrasce. Prvním byl pravděpodobně Štěpán Reindl, který odešel s manželkou a devíti dětmi již roku 1854 do Franklinu ve Wisconsinu. O dva roky později je následovali Matěj a Marie Ptáčníkovi, Joachym Stein, Šimon a Marie Markovi a Jan Mazanec. V roce 1867 odešel Jiří Steinberger z čp. 55 s manželkou a synem a usadil se ve městě Denemark ve Wisconsinu. Z čp. 33 pocházela Markéta Bozděchová, jejíž potomci žijí v Stangelville, Wisconsin. Amerika zlákala také Františka Bittnera, Matěje Sazamu, Matěje Schlegla, Kateřinu Rettovou, Václava Sloupa, Bartla Sazamu, Jana Moravce, mlynáře Bláhu a možná i další, o kterých ještě nevíme.

(Dle výzkumu Antonína Kondryse)

Použité prameny a literatura

• Čadková I., Zahradníková M.: Berní rula, kraj Plzeňský III, Praha 2003, str. 985-986
• Čujanová-Jílková E.: Domažlicko s okolím v pravěku a na počátku dějin, Domažlice 1966, str. 19
• Foud K., Weberová H.: Lidová architektura okresu Domažlice, Plzeň 1998
• Kolektiv autorů: Tereziánský katastr český, svazek 3, Praha 1970, str. 236
• Kolektiv autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, západní Čechy, Praha 1985, str. 289
• Kolektiv autorů: Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793, díl V, Praha 2005, str. 229
• Kronika obce Radonice a další archiválie uložené v SOkA Domažlice
• Profous A.: Místní jména v Čechách, díl III, Praha 1951, str. 525
• Procházka Z.: Milavče 1302 – 2005, kapitoly z dějin obce, Domažlice, 2005
• Rožmberský P.: Zaniklé středověké osady v okrese Domažlice, Výroční zpráva Okresního archivu Domažlice, Domažlice 1980, str. 83 – 117
• Sedláček A.: Hrady, zámky a tvrze království českého, díl IX., Praha 1893
• Sedláček A.: Místopisný slovník historický království českého, reprint, Praha 1998, str. 750
• Sommer J. G.: Das Konigreich Bohmen, Klattauer Kreis, Prag 1839, str. 195 a 199
• Šaldová V.: Západní Čechy v pozdní době bronzové, Památky archeologické LVI, Praha 1965, str. 47 a 59
• Vaněk F., Hostaš K.: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu domažlickém, Praha 1902, str. 105
• Zápisky Václava Bozděcha z Radonic a další zápisy poskytnuté občany Radonic